Z Nicolasovy obrovské terasy plné rostlin máme Nice skoro jako na dlani. Pod námi jezdí tramvaje, i když podle hluku mám spíš pocit, že zastávka je na stejné výškové úrovni s našimi okny. Nebe je nádherně modré. Jdeme najít nějakou kavárnu, kde bychom mohli posnídat. Nějakou chvíli nám to zabere - snídaně překvapivě na moc místech nedělají. (Nebo jsme možná jen vstali pozdě a stoly už se chystají na obědový nával.) Nakonec ale usedneme u stolku na úzké ulici. Dostaneme bagetu a košíček s máslem a marmeládou. Kafe je špatné. (V příštích dnech zjistíme, že bohužel nebylo výjimkou. Jestli něco Francouzi neumí, tak je to kafe.) Vedle nás sedí pán, čte si noviny, kouří jednu za druhou a prozpěvuje si. Kolem nás proudí davy lidí, kteří míří na trhy nebo na pláž. Rozráží je místní na skútru, za kterým mají většinou ještě zapřažený vozík. Ohromuje mě, s jakou eleganci v úzké ulici dokáží zatočit, neporazit turisty a nevyklopit náklad. Po snídani se jen tak procházíme městem. Míjíme kavárnu s heslem "Eat, knit, be happy!", kde si při kávě (ok, možná radši při něčem jiném) můžete něco uplést.
V pekárně/čokoládovně/cukrárně, která zvenku vypadá, jako by ji někdo postavil před sto lety, objevuji nejlepší zmrzlinu. Nepamatuji si ale, jak se to místo jmenovalo. Musíte jít dovnitř a pak pak pořád hlouběji do útrob krámku. Tam se skrývá dlouhý pult plný zmrzlin v kovových mísách. Lituji, že zdejší kopečky jsou spíše kopce a nemůžu tak naráz ochutnat co nejvíce příchutí. (Zmrzlinárny by měly dělat degustační sety!) Vybírám si asi z dvaceti druhů ovocných sorbetů, ale nakonec si koupím kopeček levandulové.
Jdeme na kopec, který ční nad Nice. Podle cedulí by si jeden myslel, že nahoře najde hrad, ale kdeže. V 18. století ho nechali zbořit. Zbyly tam jen trosky. Zklamaní ovšem nahoře nejsme, z kopce je krásný výhled na město, voní tam květiny, křičí cikády a je tam i malý vodopád. Moře barvou téměř splývá s oblohou, nad hlavou nám létají letadla.
Odpoledne jedeme na pláž, kterou nám Nicolas doporučil. Je v Villefranche-sur-mer, dvě zastávky vlakem z centra Nice. V pět hodin odpoledne už dost lidí odchází, takže je tam trochu klidněji než na pláži v Nice. A navíc je tam písek. Přemýšlím, co se vlastně dělá u moře. Když jsem jako malá byla u moře, dokázala jsem se na pláži zabavit po celý den, ale co dělá dospělý člověk? Jde do vody. Chvíli plave. Pak usychá. Natírá se krémem na opalování. Opaluje se. Opaluje se z druhé strany. Čte si. Pozoruje okolí. Je mu opět vedro. Jde do vody... Po chvíli sledování okolí vyhodnocuji, že nejaktivnější způsob trávení času na pláži nastává až s vlastními dětmi. Neustále je musíte do vody strkat nebo je z ní tahat. Utírat jim slzy, když se sisyfovsky snaží naplnit důlek v písku nošením vody v kyblíčku. Ujdou těch pět kroků ke břehu a zpět, vlna je při tom pokaždé spláchne, a ono se to v tom důlku mezitím vždycky vsákne, achjo.
Rozhodneme se postavit největší a nejimpozantnější hrad z písku ever, v průběhu změníme zadání na hrad z písku s důmyslnou sítí vodních příkopů a ve výsledku skončíme s prostou (ale elegantně strukturovanou!) hromadou písku, která přežije asi dvacet nárazů vln. Jakési dítě prochází kolem, zastaví se u ní, zavrtí hlavou a jde si pro hraní hledat hezčí. Radši se tedy sbalíme a jdeme chytit vlak do Monaka.
Žádné komentáře:
Okomentovat