Ráno vstáváme brzy,
ještě než slunce stihne vystoupat nad hory obklopující jezero. V kempu už to
ale žije, všichni stojí u umýváren s kartáčkem v jedné ruce a čerstvou bagetou
v druhé. Vydáváme se na túru do kaňonu. Autem jedeme divokými serpentýnami až do Point Sublime. Několikrát
zastavujeme na odpočívadlech, abychom se pokochali výhledem. V Point Sublime necháme auto. Čekání na autobus si zkracujeme čtením dosti špatného
anglického překladu k mapě kaňonu, kterou jsme si u zastávky koupili. Některým kostrbatým větám ani jeden z nás nerozumí, takže můžeme jen hádat, co nás vlastně čeká.
Autobus nás odveze do La
Maline. Tady začíná 14 km
dlouhá trasa, která nás opět zavede do Point Sublime. Na informační tabuli
je napsané, že ujít trasu zabere přibližně šest hodin. První hodina a půl cesty je
prudký sešup. Dostaneme se až k tyrkysové řece
Verdon. Neodoláme a jdeme se
opláchnout. Je ledová a proud je celkem silný, takže do ní vlezu maximálně po
kolena. I to ale stačí, aby člověku za chvilku mrzly nohy. Je to ale
příjemné osvěžení v třicetistupňovém vedru. V průběhu trasy si ještě pár
odpočinků u studené vody dopřejeme, proto nám celá trasa zabere něco přes sedm
hodin.
Cesta je plná
převýšení, občas na řeku shlížíme z výšky a pak se zase vracíme skoro až ke
kamenitým břehům. Výhledy jsou impozantní, každou chvíli vytahuji foťák. Těžko
si představit, že tohle všechno v minulosti vyhloubila řeka. Chvílemi
procházíme stezkou zastíněnou stromy po udusané hlíně, horší je pak
procházení po ostrém kamení na prudkém slunci.
Jedinou chybou,
kterou jsme udělali, bylo málo vody, kterou jsme si vzali s sebou. Jedna
dvoulitrová láhev pro dva rozhodně nestačí. Se zbytkem vody v láhvi pak na
břehu řeky odložíme nápad nabrat si z ní vodu do láhve s tím, že během cesty
ještě určitě bude příležitost tu udělat. Nebyla, pak už jen pořád stoupáme.
Následuje chvíle mojí velké zpruzenosti. Mám žízeň, je šílené vedro a podle
všeho se do cíle dostaneme nejdříve za hodinu a půl. Do cesty nám vběhne vychrtlá liška s vyplazeným jazykem. Koukáme na ni a
ona na nás, pohledem "Co
čumíte, blbečci, tak já se snad bude vyhýbat vám, nebo co?". Nakonec
nás otráveně ve svahu nadběhne a pokračuje dál. Potkáváme hodného pána se syny,
co nám daruje láhev vody. Blaho. (Po
zbytek cesty už pak jen přemýšlím, co všechno vypiji, až se dostaneme do
civilizace.)
Na konci cesty jsou
dva neosvětlené tunely, jeden kratší a druhý cca 700 metrů dlouhý. (Kdysi tu byly plány vybudovat v
kaňonu na řece Verdon vodní elektrárnu, proto jsou tu ve vyhloubených tunelech
ještě zbytky kolejí.) Naštěstí
máme čelovku. Díky ní vidíme obrovskou kaluž, která se táhne po celém tunelu.
Vystupují z ní malé kameny. Zkoušíme po nich skákat, ale brzy rezignujeme a
jdeme skrz, louže-nelouže. A jsme na konci. U Point Sublime je spousta lidí,
kteří jen sešli schody vedoucí k řece a v žabkách a s ručníky zkouší studenou
vodu. Vyzvedneme auto a vyjedeme do vesnice Rougon pro nějaké občerstevní. Zde
vidím pétanquové hřiště s naprosto epickým výhledem na celý
kaňon. Celá vesnice se to odpoledne věnuje hře a posedávání na lavičkách,
místní obchod nám však přijde majitel odemknout, takže zpocení a unavení
spokojeně posvačíme.
Večer
z kempu vyrazíme na jídlo do Moustiers-Sainte-Marie. Opět velice rozkošná vesnice. Z lístku
si náhodně něco vybereme, já trefím jakési místní tradiční jelito. No,
jedla jsem už i lepší věci. :) Posíláme pohledy a domlouváme se, že zítra se
budeme jen poflakovat u břehu jezera. Vážně.
Žádné komentáře:
Okomentovat